Bajecna leta na lane

Memoirs of Czech mountaineer Jiri Ruzicka. In Czech language.

Ukazka z knihy

Pisecna romance

Pisek – to je tiche rano lemovane vuni rozbalujicich se kulicek kapradi a po chladne noci vlhkem voniciho pisku. Toho nadbytecneho, co za veky nastradal vitr pod strme zazraky vezi, stvorenych k radosti lidi, opovrhujicich (aspon tady a ted) vsim pohodlim a virtualnimi pozitky. Pisku zadirajiciho se do jeste nezaschlych sramu na nohou, svedku to vcerejsiho boje kdesi pet metru nad poslednim kruhem.
Pak se zastavis pod buhvi kolikatou hranou nebo sparou, kde dojde na tisickrat opakovane rutinni pohyby – obout lezecky, naveset na sebe vsechno to haraburdi, co ma za ukol zabranit nejhorsimu. Ritual konci kdysi temer posvatnym ukonem navazani se na lano. Uz po nekolikate zaklonis hlavu (jakpak to bude dnes ke kruhu daleko?) a dilo zacina. Prvni chyty a prvni stupy. Cim budes vys, tim mensi bude oboje na kazde ceste. To neni dilo prirody, to je tvuj problem. Prsty nehledaji, automaticky si vybiraji tu nejlepsi polohu na zdanlive hladke skale. To proto, ze jsi „na svem“. Proto, ze vsechny ty mozne a nemozne pohyby mas v sobe, jako by nasinci meli cele retezce DNA stavene uplne jinak. Vsak s pribyvajicimi metry se prirozenost ozyva stale nalehaveji. Ke kazdemu dalsimu kroku pristupujes rozvazneji, peclive kontrolujes, za co se vlastne drzis a na cem stojis. Zajimave – zaroven s narustajici hloubkou se kruh vzdaluje. Zadna dilatace prostoru, to jen probouzejici se fantazie umoznuje predstavu nasledku spatneho okamziku. Pak pod kruhem uz neexistuje jiny rozmer nez plocha vymezena nekolika ctverecnymi decimetry chytu a stupu. Pryc je uplne vsechno – vecerni pivko se spalenymi vurty, stejne jako ty tmave divci oci, co davaly vzklicit krasnym predstavam. Jen ty chyty. Nic vic – par bezvyznamnych hrbolku na lhostejne skale, ktere maji moc rozhodnout o tve nejblizsi budoucnosti. A ty to vis, neni to po prve ani naposled, co musis na sucho polykat a verit, ze to zvladnes, ze tahle cesta, techto par okamziku pravdy prece nemuze a nesmi byt to posledni, co si ze sveta odneses. Prece je tolik dalsich veci a zazitku, ktere jeste musis. A dosazeni toho kruhu je jen zastavkou na ceste k cili, ktery zatim neznas. To je ta prava piskovcova hra.