Keď otvárali v Bratislave lezeckú halu K2, tak pri cestách bola spolu s ich pomenovaním a ohodnotením nakreslená aj karikatúra. Kedže horolezeckých karikatúr je ako šafránu, narýchlo som ich odfotil. Dobre som urobil, pretože karikatúry boli po čase doslova zlezené. Pokúsil som sa vypátrať ich autora. Je to Viktor Pařízek, ktorého sa napokon podarilo aj vyspovedať. (Tie snímky z haly sú v rubrike Horolezecké karikatúry.)
Viktor, z tvojich karikatúr je zrejmé, že dôverne poznáš lezenie. Čo si začal skôr - liezť, alebo kresliť?
Zmiňované dovednosti mne provázejí už od dětství. Co si pamatuju, čistý papír ve mně vždy vzbuzoval potřebu kreslit, strmá skála touhu lézt. Myslím, že bylo jen otázkou času, kdy se tyto mé slabosti prolnou.
Možno je to ťažká otázka, ale chcel by som sa opýtať takto - ktorý tvoj lezecký, a ktorý tvoj kresliarsky výkon si ako prvý povšimlo tvoje okolie?
Zda si mé okolí povšimlo i dřívějších výkonů nevím, ale poprvé jsem zaznamenal zájem, když jsem na Hruboskalsku ne zcela obratně ušlápl asi dvacetikilový blok a ten se s rachotem skutálel až na cestu. Turisté uskakovali, děti plakaly, spolulezec nadával.. Nikomu se nic nestalo, ale myslím, že paní s kočárkem si mne pamatuje dodnes.
Co se kreslení týče, musím asi ještě dál do minulosti. Bylo to na základní škole a jelikož už nejsem nejmladší ročník, jedním ze státních svátků byla VŘSR (Veľká októbrová ocialistická revolúcia 1917 - pozn. red.). Dříve narození, či historie znalí, vědí, že hlavním protagonistou této akce byl Vladimír Iljič, jehož portrét v nadživotní velikosti visel ve vstupní hale školy nad schodištěm. "Viktore, nakresli mi Lenina", zazněla prosba jednoho mého spolužáka, tuším, že to bylo ve třetí třídě. Nenamítal jsem, podobu jsem znal, obrázek byl rychle hotov. Do konce vyučování jsem nakreslil více než 30 Leninů a nevím, co mne to napadlo, prodával jsem je za korunu. Celé to skončilo audiencí v ředitelně, přednáškou o hodnotách socialistické společnosti, poznámkou a myslím, že i pozváním rodičů do školy. Každopádně zájem jsem vzbudil značný.
Na tvojich karikatúrach je zábavná zámena vecí na základe viacvýznamnosti ich pomenovaní - napríklad zobrazuješ lezcov, ktorí zdolávajú hrebeň, ale je to ozajstný hrebeň, ktorým sa češeme. Alebo si nakreslil lezca, ktorý ťahá nahor ozajstnú sviňu. Lezca, ktorý má ruky zaseknuté v špáre, čiže lezie, ako vravia pieskari, "na žabu", sprevádza na lane žaba... Patríš asi k ľuďom, ktorí hľadajú aj druhý zmysel vecí. Koľko významov má pre teba lezenie, horolezectvo?
To je krásná a těžká otázka. Lezení je ohromně komplexní sport. Myslím, že jeho význam se pro každého z nás, kteří se mu věnujeme, mění a vyvíjí, tak, jak se měníme a vyvíjíme my sami. Dá se přirovnat k samotnému životu se všemi jeho krásami i nástrahami. Dalo by se o tom napsat moře odstavců, horolezecká filozofie je úžasná a většina z nás jí jistě věnovala mnoho a mnoho hodin u piva v teple útulné hospůdky, u ohňů pod skalami či v bivacích. Protože jsem zrovna střízlivý a sedím doma u počítače, napíšu asi tolik: Při lezení se konfrontujeme se všemi živly. Země, to je samotná skála, příčina našeho snažení. Vzduch a voda pro nás vytvářejí podmínky výstupu, azůro – bezvětří, slejvák – vichr, totálni průser... No a oheň, ten máme v srdci, bez něho bychom nikam nevylezli a zabalili to už na úpatí. A tak nás lezení vlastně učí chuti do života.
Hrdinovia tvojich kresbičiek bývajú neraz v extrémnych situáciách. Z času na čas ich zažije každý lezec. Aký bol tvoj najväčší extrém?
Zážitků je hodně, který vybrat? V Čechách (a v Sasku) je, jak známo, zvykem léz na písku v duchu určitých tradic. Je to krásná lezecká disciplína, pro mne možná nejhezčí ze všech, ale často člověka přivádí do ne zcela bezpečných situací. Samozřejmě, že výběr cesty, anylýza schopností, atd., je naše vlastní volba a střízlivým úsudkem lze mnohému předejít. Někdy to ale nestačí. Cestu jsem tehdy zvolil nenáročnou a celkem zajištěnou, průvodce sliboval kruh a dvoje hodiny. Nic z toho jsem během výstupu neobjevil a obtížnost cesty neměla s číslem, otištěným v průvodci, vůbec nic společného. Po téměř třicetimetrovém sólovýstupu, několikrát na pokraji pádu, jsem se vyčerpaný zhroutil k vrcholové knížce. Když jsem v ní zalistoval, bylo mi vše jasné. Spletl jsem si věž.
Vraj staviaš cesty v lezeckých halách... Kreslíš si ich najprv?
Při stavění lezeckých závodů je potřeba jednotlivé chyty obodovat. To se dělá tak, že se cesty buď vyfotí a vytisknou, nebo nakreslí a každému chytu je přiděleno číslo. Čím je chyt výš, tím vyšší je bodová hodnota chytu. Rozhodčí se pak lépe orientuje, kde který závodník spadnul. V takových situacích pak vlastně kreslím své cesty dodatečně :)
K poslednej Viktorovej odpovedi ešte dodám, že Viktor, kedže sa živí ako stavač lezeckých ciest, vie povedať aj veľa zaujímavého o tom, ako sa stavajú cesty na umelých stenách. Zaujímavý je jeho postreh, že na cestách v halách pribúdajú rôzne dynamické prvky na úkor malých chytov a stupov. Vysvetľuje tiež, prečo bývajú cesty na umelých stenách nadhodnotené - lezci na takéto steny radi chodia, lebo tam sa cítia úspešnejší. ("Obluda" marketingu je teda všadeprítomná - aj na umelých lezeckých.) Ak sa chcete viac dozvedieť o Viktorovi ako stavačovi ciest a lezcovi, prečítajte si rozsiahly rozhovor na stránkach
Boulder.cz.
