Báječná léta na laně

Jiří Růžička, dlhoročný šéfredaktor českého horolezeckého časopisu Montana, si v knihe Báječné léta na laně zaspomínal na svoje horolezecké začiatky i na svoju horolezeckú dospelosť, na priateľov a na výstupy na domácich skalách - v Tatrách i v zahraničí. V Čechách a na Slovensku asi nájdeme málo takých úprimných a zároveň vydarených výpovedí horolezca.

Autor, žiaľ, už nie je medzi nami, umrel začiatkom roku 2012.

Z anotácie sa o knihe dozvedáme:

Z dlouholetého šéfredaktora Montany vypadlo pár příběhů. Dost na to, abyste si dobře početli, občas i poučili a při tom všem se nenudili. Protože, jak říká nestor českého horolezectví V. Širl: "Dobrých, ba výborných horolezců je moc. Ale starej horolezec - to je rarita!". Nejsou to paměti, ani statistika, nebojte. Cílem autora bylo evidentně čtenáře pobavit a ty úplně nejmladší přesvědčit o tom, že lezením a horolezectvím vyplněný život stojí za to. Velké množství jednobarevných snímků doplňuje text tak, že nechtěně získáte i představu o vývoji lezení za "pár" posledních let.

Ukážka z knihy

Písečná romance

Písek – to je tiché ráno lemované vůní rozbalujících se kuliček kapradí a po chladné noci vlhkem vonícího písku. Toho nadbytečného, co za věky nastřádal vítr pod strmé zázraky věží, stvořených k radosti lidí, opovrhujících (aspoň tady a teď) vším pohodlím a virtuálními požitky. Písku zadírajícího se do ještě nezaschlých šrámů na nohou, svědků to včerejšího boje kdesi pět metrů nad posledním kruhem.
Pak se zastavíš pod bůhví kolikátou hranou nebo spárou, kde dojde na tisíckrát opakované rutinní pohyby – obout lezečky, navěšet na sebe všechno to haraburdí, co má za úkol zabránit nejhoršímu. Rituál končí kdysi téměř posvátným úkonem navázání se na lano. Už po několikáté zakloníš hlavu (jakpak to bude dnes ke kruhu daleko?) a dílo začíná. První chyty a první stupy. Čím budeš výš, tím menší bude oboje na každé cestě. To není dílo přírody, to je tvůj problém. Prsty nehledají, automaticky si vybírají tu nejlepší polohu na zdánlivě hladké skále. To proto, že jsi „na svém“. Proto, že všechny ty možné a nemožné pohyby máš v sobě, jako by našinci měli celé řetězce DNA stavěné úplně jinak. Však s přibývajícími metry se přirozenost ozývá stále naléhavěji. Ke každému dalšímu kroku přistupuješ rozvážněji, pečlivě kontroluješ, za co se vlastně držíš a na čem stojíš. Zajímavé – zároveň s narůstající hloubkou se kruh vzdaluje. Žádná dilatace prostoru, to jen probouzející se fantazie umožňuje představu následků špatného okamžiku. Pak pod kruhem už neexistuje jiný rozměr než plocha vymezená několika čtverečnými decimetry chytů a stupů. Pryč je úplně všechno – večerní pivko se spálenými vuřty, stejně jako ty tmavé dívčí oči, co dávaly vzklíčit krásným představám. Jen ty chyty. Nic víc – pár bezvýznamných hrbolků na lhostejné skále, které mají moc rozhodnout o tvé nejbližší budoucnosti. A ty to víš, není to po prvé ani naposled, co musíš na sucho polykat a věřit, že to zvládneš, že tahle cesta, těchto pár okamžiků pravdy přece nemůže a nesmí být to poslední, co si ze světa odneseš. Přece je tolik dalších věcí a zážitků, které ještě musíš. A dosažení toho kruhu je jen zastávkou na cestě k cíli, který zatím neznáš. To je ta pravá pískovcová hra.