Bohatýrské časy

Ak vás lákajú skalné mestá, kniha Bohatýrské časy je pre vás. Vďaka nej sa vám bude zdať, že ich dôverne poznáte. A nielen skaly, ale aj ľudí, čo po nich lozia, či liezli. Najmä tých, ktorí sa pohybujú v oblasti s jazykolomným názvom Adršpach, čo je oblasť pieskovcových veží v severovýchodnom cípe Čiech. Sú to takí ľudkovia - "bohatieri", o ktorých sa dobre číta. Nielen preto, že kniha je dobre spísaná, ale už aj kvôli ich samotnej pozoruhodnej náture:

Povedzte, nezasluhuje si pozornosť lezec, ktorý dolezie ku kruhu, na istiace stanovisko na pieskovcovej skale a vzápätí tam zaspí? Alebo iný, ktorý sa po páde zo skaly s rozbitou hlavou poberie do nemocnice, cestou sa ale zastaví v krčme, nemocnicu zruší, pretože zistí, že "hlava srůstá," a rozhodne o nezdolanej ceste: "Zejtra na to dem snova".

Iní lezci zasa považujú za zábavné liezť v dámskych sukniach, ale kedže im spod nich nevzhľadne vyčnievajú trenírky, lezú len v sukniach. To, že je pod nimi turistický chodník, im až tak nevadí. Ďalší lezec z Ádru je možno zakladateľom spôsobu lezeckých výstupov nazvaného rot punkt a ďalší vyťahujú na stenu kamarátov "monumentálny" bicykel "Ukrajina".

Bohatýrské časy je kniha poviedok, umne a statočne zobraných historiek, ktoré spísali najmä dvaja adršpachskí lezci, manželia Miloslava a Pavel Svěcený a ďalší horolezci, pričom miera účasti od polohy rozprávačskej do autorskej sa u tých "ďalších" rôzni. Okrem manželov Svěcených sa v knihe najčastejšie vyskytuje meno ďalšieho hlavného aktéra i zberača horolezeckých historiek Václava Hornycha. K textom patria aj karikatúry Ludvíka Neorala, ktorý pripravil aj obálku.

Kniha nás formou veselých historiek trocha sprevádza lezeckou históriou Ádru, najstaršie príbehy sú zo šesťdesiatych rokov 20-teho storočia, ale azda sa, okrem vybavenia a výkonnosti lezcov, na horolezcoch odvtedy veľa nezmenilo(?). Pavel Svěcený pri krste knihy povedal, že "tým, ktorí sa začnú chytať za hlavu, že takto to vôbec nebolo, chce pripomenúť, že to nie je ani atlas húb, ani kronika, je to knižka poviedok, ktorá má pobaviť a je venovaná všetkým, ktorí sa neberú nijako smrteľne vážne a vedia sa pobaviť aj sami na sebe."

Kniha je menej o skalách a viac o ľuďoch, ktorí majú radosť z lezenia. Príbehy sa odohrávajú v adršpachskom skalnom meste, ale občas sa tam pripletú iné pieskovcové oblasti v Čechách.

Aj keď sú to poviedky, nečítajte knihu odzadu, či na preskáčku. Zdisciplinujte sa a čítajte ju pekne poporiadku. Má takú dramaturgiu, že je pekne vygradovaná, čím ďalej čítaš, tým je lepšia. A nakoniec ľutuješ, že si už dočítal a nemáš čo ďalej čítať. Čiže, je to dobrá kniha.

A ešte jedna rada, ako si spríjemniť čítanie bohatierskych historiek: Otvorte si horolezeckého sprievodcu po skalných mestách (http://www.piskari.cz) a tam si pekne môžete vyhľadať snímky skalnej veže, na ktorej sa historka odohráva. Obvykle tam fotky sú.

Keby bola k dispozícii galéria lezcov, o ktorých sa v knihe píše, dokumentácia by bola úplná.

Časť profilu hlavnej rozprávačky, Míly Svěcenej (na snímke hore - foto ale v knihe nie je) - z pera jej manžela Pavla:

Když jdeme jako banda někam stoupat, je na mně, abych vybral nějaký "stravitelný", zároveň hezký výstup, na kterém nikdo z nás nebyl, a hlavně je tam dovedl, protože většina z nich nikam netrefí. A pokud mají jít na nějakou světovou stranu, tak jdou bud' "na malou" nebo "na velkou". Všeobecné veselí, řeči, které se vedou, "veselé historky z natáčení" - to vše rázem utichá, když praštíme s báglem pod nástupem.

Pohled na spáru, u které převážně skončíme, která vede od země do někam, kam není vidět, v nás nevyvolává kupodivu zdravé soupeření - třeba v tom smyslu, že bychom se pohádali o to, kdo poleze první. Takhle zbrkle náš "dramatický kroužek" nejedná. Zraky všech, obrácené vzhůru, ne snad ani tak k nebesům, jako spíš do míst, kde ty průsery konečně končí - a ticho. Nikdo zbytečně nehlučí. Někteří paběrkují na borůvčí, někdo mlčky kouří a medituje nad tím, že měl být v tuto chvíli patrně někde jinde. Někdo odchází s papírem v ruce za roh a s komickým monologem na rtech - co jsem to zas dneska sežral - mizí z místa ohrožení. Těm ostatním nezbývá, než se ustrojit do lezeckého. Pečlivě a co nejpomaleji.

Při vážnější cestě se do příprav zahustí zmínka o vleklých zraněních, artrózách, celkové slabosti. K dokonalosti chybí už jen to, abychom si s sebou do kletru přibalili rentgenové snímky a doklad o pracovní neschopnosti. Občas jsme svědky malého zázraku, že někteří s takto podlomeným zdravím cestou k nástupu nezahynuli už v lese.

Přichází bod zlomu. "Tak Mílo!"

"Co já..., ste se zbláznili, ne? Já stará, slabá a navíc nemocná?!"

"To je cesta šitá pro tebe. To vylezeš jak prd!"

"Dyť sem to eště ani neviděla. A kudy to vlastně vede?" Ale to už máme vcelku vyhráno.

Míla zásadně cesty nestuduje, ale vždy čeká na podrobný výklad. Ten musí být plynulý - bez náznaku nejistoty v hlase. Při výkladu nikdy neklademe důraz na obtížná místa a celkovou klasifikaci cesty snižujeme v průměru o dva až tři stupně. Popis cesty podáváme zevrubně, protože víme, že ona po třech metrech podrobnosti stejně zapomíná a leze, dokud nezabloudí.

"Tady dole dvojitá žába - slabý čtyři metry a když bude nejhůř, tak tě sundáme. Pak perfektní žábovačka ..."

"A co támhle nahoře - to se mi nějak nezdá?"

"Tam dáš koleno. Na tvoje jako dělaný. A pak už je to brnkačka!"

Co jsme mohli, to jsme pro to udělali. Teď už jen sledujeme, jak rychle ji to cukání pustí.

"No já nevím - když myslíte. Tak já to teda zkusím. Ale když - tak to půjdete někdo jinej!" už jen chabě čeří vodu.

"To víš že jo," odpovídá ochotně sbor příznivců a ukončí rázně "meditaci".

Sběrači lesních plodů se navracejí, střevní revoluce je zažehnána - všichni jsou zdrávi. Navěsí na Mílu smyčky, karabiny, zkontrolují celkový dojem. Jiní mezitím, kam až dosáhli, vymetli pavučiny ze spáry a okolí nástupu upravili do podoby zenové zahrádky. Míla chvíli šátrá ve spáře - jako by nás kontrolovala, jestli jsme ji dobře vypucovali - nebo si snad spolu podávají ruce? Kdo ví? A potom leze. My pak pozorně kouříme a dáváme bacha, abychom nepřišli buď o ránu nebo o to, na co čekáme - až se ozve jedna z nejhezčích vět, která přináší radost jak těm, co ji slyší, tak tomu, kdo volá:

"Můžeš to zrušit!" My jsme si oddechli, Míla je ráda, že to přece jen zkusila a nás hřeje to, že ona má radost. Máme ji na vrcholu a v okolí vládne harmonie.

Obsah

Předmluva... 4
Úvodem... 6
Kde jsou ty časy... 8
Guth-Jarkovský by se divil... 11
Můj první pád... 14
Angreštovo vysmeknutí se... 18
U konce s dechem... 28
Milenci v zimě... 29
Kamna... 33
Poslední prvovýstup... 37
Hrana pádů... 44
Hastrman cestou naháčů... 47
Budík Beranovou cestou... 52
Zámecká kletba... 54
Srazová burleska... 57
Skopičiny v Ádru... 65
Lezlo se i v hlubinách Tmavého dolu... 66
Po hlavě z Řepy... 68
Drážní můry... 69
Jak jsem žebral u Milenců... 76
Nejdelší pád v Ádru... 78
Nedostižný náhrobní kámen... 82
Hororové slanění... 84
Čas bláznů... 86
S tímhle Carl Zeiss nepočítal... 90
Noční výstup na Milence... 96
Božská rosa mistrů... 98
Kam letí ten Čáp... 104
Ze skal přes smetiště... 106
Trestání dobrých skutků... 112
Velmi hladký Tomáš... 114
Na Bišíku... 120
U Černého jezírka... 127
Rusákův pád na Maríně... 129
Harpie... 132
Zbabraný Božčin uzel... 136
Jak jsme nevylezli Chrámové stěny... 139
Řízek... 142
Řízek na divoko... 149
Každý den není posvícení... 152
Věž svatého Vavřince... 154
Poslední pytel... 161
Všechno souvisí se vším... 163
Jak jsem se nestal horolezcem... 167
Spárařky... 173
Slanění se Studničkou... 189
Poslední z medvědů... 192
Hon na lišku... 196
Bufetové tango... 204
Poděkování... 218

Těchto zhruba padesát povídek, jež publikace Bohatýrské časy obsahuje nás zavádí do jedinečné atmosféry lezeckého národa pískovcových skal Východních Čech do doby, kdy každý byl každému kamarádem a kdy se kladlo stejné rovnítko mezi srandu a sportovní výkony.

Chtěli bychom čtenářům zdůraznit, že ačkoliv příběhy pocházejí z horolezeckého prostředí, o vlastní lezení – jako takové, tady zdaleka nejde. „Seriózních knih“ o horolezcích a jejich sportu se už vydalo i u nás opravdu hodně a tak jsme to chtěli vzít z jiného, netradičního konce. Hlavním úkolem této knihy je čtenáře pobavit humorně laděnými zajímavými příběhy, někdy i lehce mysteriózními, ale vždy s dobrým koncem.

V povídkách, kde se vůbec „neleze“ se zase čtenář něco dozví o svérázném způsobu boje šachistů na turnaji horolezců, takřka tajemném pozadí novodobého zrodu sochy sv. Vavřince, patrona horských vůdců, ale hlavně se dočte o legráckách, které k lezení patřily a patří.

Popsané příběhy nejsou dílem fantazie. Jsou to reálné příběhy, které se staly a které s jistou humoristickou nadsázkou podchycují období od šedesátých let minulého století až po současnost, takže by se dalo říci, že je v nich zakomponována i jistá dávka novodobé historie, jak to zřejmě bude chápat mladá generace, zatímco pro ty starší jsou to doposud ještě stále živé vzpomínky... čímž je pro všechny – staré, mladé, horolezce nebo ty, co raději chodí po zemi, vytvořen stejný prostor k pobavení při četbě – jak alespoň doufáme. Mnozí z protagonistů, kteří se v příbězích vyskytují, jsou pro lezce z našeho regionu, a nejen pro ně, chronicky známí, a jména některých z nich dodnes plní stránky horolezeckých průvodců.

Snímky z archívu zostavovateľov (v knihe nie sú):

Spracoval: Vlado Bibel

Pripojte komentár