Ak si myslíte, že Nemecko je nudná krajina s až prehnane čistotnými a poriadkumilovnými ľuďmi, že sa tam nič vzrušujúce nedá zažiť, ani objaviť, po prečítaní knižky Zdeňka Šmída Expedice k Čechožroutům aneb: Proč bychom se nepobili, pravdepodobne zmeníte názor.
Šmídova stará vodácka a horácka partia z jeho predošlých príbehov sa tentoraz rozrástla o novinára Škleba, ktorý niekoľko rokov žil v Nemecku a pomáha expedícii orientovať sa v krajine, ale cestou robí aj imaginatívne rozhovory so slávnymi osobnosťami nemeckých dejín. Kamarátov sprevádza po celý čas aj duch slávneho trubadúra, ktorý sa zjaví vždy vtedy, keď sú na rade staré príbehy a desivé historky.
Expedícia začína výpravu v Bavorsku a presúva sa stále viac na sever, až k moru, a nevynechá ani Berlín. Okrem zážitkov vyrozprávaných s humorom Šmídovi vlastným, je v knižke obraz krajiny - rôznorodej, či už prírodou, architektúrou alebo obyčajmi, že to jednoznačne rúca predstavu o nepríťažlivom Nemecku.
Celou knižkou sa vinie aj duch národnej - česko-nemeckej konfrontácie, ale Šmíd ju zvládol spravodlivo, bez zbytočnej uštipačnosti, s ľahkosťou a pobaveným nadhľadom.
Ukážka z knihy
"V Roklanském jezeře," šeptal trubadúr na pokraji černých vod, "jsou zakleté duše zlých lidí. V noci bloudí nad hladinou jako bílá světla. Když hodíte do jezera kámen, zpění se, ale nedělejte to: přeteklo by. Zatopilo by českou i bavorskou zem. Žijí tu slepé ryby. Jeden je nalovil. Když je nesl domů, v pytli slyšel bázlivé hlasy: kde to jsme, mé milé? Pak zazněl takový pláč, že muž zahodil pytel a zešílel. To jezero je hluboké, ale neměřte je! Nemá to rádo. Jeden měřil, z vody slyšel: když mě změříš, sním tě. Ale on neposlechl."
"Kolik naměřil?" vyhrkl Keny.
"To se nikdy nedozvime," řekl trubadúrův stín. "Proč ne?" vyjel Sumec. Lída mu zacpala pusu.
"Je tady zakletá panna napůl černá, napůl bílá," řekl stín, nebe se zatáhlo mraky a dotkly se nás ledové prsty větru. "Když byla živá, zabila pantoflem služku. Za trest chodí po dně v pantoflích železných. Snímá je jen o letnim slunovratu, dá je na břeh a pak tančí. Jeden jí je vzal, ona ho prosila, ať je vrátí, on se smál a ona ho utopila. Běda, zvolala, opět jsem o něco černější! Ona byla napřed celá černá. Ale jak si odpykává trest, bledne. Už je napůl bílá. Až zbělá úplně, Pánbůh jí odpustí."
Jezero se nepohnulo. Z pralesa kolem se drala tma a ve tmě rostly stíny: mihly se pěšinou, splynuly s bukovou kůrou, neviděny šeptaly nám příběhy, z níchž naskakovala husí kúže.
"Povím vám o Stilzelovi, čeledínu," řekl trubadůr. "On moc chytrý nebyl: pásával sto koní, ale jednou večer jich spočetl jen devadesát devět. Lekl se, že ho sedlák potřestá, počítal znova - zas jen devadesát devét. Ze strachu se oběsil na větvi, na řemínku z biče. Ale žádný kůň se mu neztratil. Toho stého nepočítal, nebo na něm seděl. Od té doby Stilzel straší. V noci, někdy i ve dne se ozve: Héééé! To se neotáčejte, nebo vám Stilzel skočí na záda! Uštve vás k smrti! Bučí jako stádo krav. Četníci myslili, že pašeři ženou krávy přes hranici, šli za tím hlasem. Utonuli v močálu, do jednoho! Když vás Stilzel napadne, práskněte bičem do tvaru kříže! Vy nemáte bič? To je zlé. To už na vás močál čeká. To už se k vám Stilzel blíží. Slyšíte? Slyšíte?"
"Pověz mi, rytíři," řekla Lucie, "proč vy máte tak děsivé pohádky?"
"Jsou v nás," odvětil trubadůr", "hluboko v naší paměti, v kapkách krve, kterou jsme si přinesli z Říše noci. Není tomu ani dva tisíce let. To nic neznamená."
"Jen se nepřeceňuj," pravil Škleb. "Vaše pohádky jsou jako každý jiný. Skandinávci mají horší, ale budiž: taky jsou z Říše noci. Ale co Francouzi? Pěkný sadisti. A Španělé? Italové? Jenom český pohádky jsou málo krutý, protože je vykostili národní obrozenci. Hlavně žádnou hrůzu, povzbuzovali se. Proto je tolik štval Mácha."
"My Češi," bujaře navázal Otouš, "máme pohádky veselé.
Honza sleze z pece a jde do světa, ale dostane hlad, tak se vrátí. Chacha! Nebo: chytrá horákyně ošidí krále. Nebo: sedlák ošidí čerta. Vítězství mozku! Žádný násilnosti!"
"Ten sedlák přiskřípne čertovi pazoury do klády," připoměl Škleb. "Navždycky."
"To snad ne," lekl se Otouš. "Vážně? Tak to bude asi slovenská."
Pripojte komentár
