Kamaráti z vodácko-horáckej trilógie Zdeňka Šmída sa vybrali na cesty po severe Európy. Na dvoch autách prebrázdili Dánsko, Švédsko a Nórsko. Okrem zážitkov, ktorých mali počas cesty neúrekom, autor v knižke sprostredkúva aj veľa zaujímavých informácií z histórie a kultúry severských národov - a samozrejme to robí spôsobom jemu vlastným - s veľkou dávkou humoru.
Svoju kamarátku Luciu necháva rozprávať farbisté príbehy, ktoré sa hmýria trollami, trpaslíkmi, elfami a postavami zo severských ság. Kapitolky zakončuje stručnými vysvetľujúcimi zhrnutiami, v ktorých opäť svojím vtipným štýlom popisuje severské reálie. V tučne vytlačenom texte upozorňuje na to, čo by mal vedieť každý návštevník Škandinávie.
Čitatelia, pre ktorých je Škandinávia podobne ako pre Zdeňka Šmída, srdcovou záležitosťou, iste siahnu aj po jeho ďalšej knihe, venovanej severským bohom, hrdinom a kráľom, nazvanej Dlouhé noci Vikingů aneb Vraťte nam rabiáty.
Ukážka z knihy Za písní Severu aneb Proč bychom se neztratili:
Ve Stockholmu získáte záhy dojem, že tu žijí hlavně japonské turistky, venkované, Bavoráci a imigranti z exotického jihu. Jen vzácně se ulicí mihne domorodec. Protože většina Švédů bydlí ve městech, sedí nejspíš všichni doma: venku je v zimě tma a mráz, v létě zas Angličani, Bavoři či imigranti z exotického jihu. A tak možná leckterý Stockholman ani neví, že se jeho město vedle strašidelných paláců vyznačuje i veselými parky, křikem racků, teskným nebem, rybí vůní a spoustou zábavy, od kolotočů po výměnu královských stráží.
Ještě před patnácti sty roky tu šplouchalo moře: záliv sahal 70 kilometrů do dnešního vnitrozemí, až k pohanským chatám ve staré Uppsale. Pak ledovce ubylo, odlehčená zem se zvedla a moře couvlo. Zanechalo po sobě jezero Mälaren a labyrint kanálů mezi právě vylíhlými ostrovy. Na jednom z ostrovů si jistý Birger Jarl postavil hrad, v čele gangu státotvorných hrdlořezů zavedl pořádek, a stal se tak praotcem města.
Co do stylu vystačili Stockholmané po staletí s německým vkusem, a když jim to samým začalo být hloupé, převálcovali ho vkusem francouzským. Na vkus vlastní nebyl čas: pořád proti všem bojovali, údajně proto, že je všichni pořád ohrožovali. (Nejspíš však už středověcí taťové tu povzbuzovali své syny: Vraž mu ji! Nedej se! Kopni ho! Pamatuj, že jsi Viking!) Až od posledního stoleti, kdy Švédové zmoudřeli, ba dotáhli to ke státní neutralitě, je Stockholm švédský i duchem. Právě od té doby mu to nezaměnitelně nordicky sluší.
Po čisťounkých třídách pluly poslední modely volv a saabů, stupeň dopravní hustoty však připomínal podvečerní Domažlice, když je v televizi hokej. Na nábřeží se houpaly rybářské kutry a opálení strejci z nich zrovna splachovali rozšlapané rybičky a nějaká klepeta. Ztepilá, snědá námořnice s potetovanými zády a cvočkem v uchu natírala zábradlí, pila pivo a rusalčí vlasy jí vlály v západním větru.
Pořád na nás najížděli cyklisté. Většinou nám zvonili až za zády. Uskakovali jsme nejdřív s děsem, pak s kletbami. Nakonec nám došlo, že klít by měli spíš cyklisti, protože jsme se motali v jejich značené dráze.
POZOR!
Cyklisty ve Švédsku berte vážně. Nejste doma. Pánem švédské dopravy je Jeho Veličenstvo Bicykl. Na křižovatkách jsou čáry, značky, dopravní pruhy a signály, které patří Jemu. Všudypřítomný, tisícihlavý Bicykl má své vlastní trasy, přejezdy i semafory. I odtud pochází kultivovanost a zasněný klid švédských měst. Král Bicykl je tichý, nepáchne a nezabíjí pěšáky. Ani ho nenapadne předjíždět za každou cenu, plácat se do čela, troubit na pomalejší jezdce a vůbec se chovat jak pralesní hulvát. Je noblesní, jak se na krále sluší.
Pripojte komentár
