Jedného májového večera sedeli kamaráti z vodácko-horáckej trilógie Zdeňka Šmída (Proč bychom se ...netopili, nepotili, netěšili) na terase Sumcovej haciendy, pili ľahké víno, jedli chlebíčky a Sumec vyhlásil, že vymyslel spoločnú dovolenku ako za dávnych čias. Nebola to však vodácka výprava, ani putovanie po horách. Sumec založil cestovnú kanceláriu Ukulele, ktorú charakterizoval slogan "Kdo pojede s Ukulele, sám si vaří, sám si stele!", čo už samo o sebe bolo zárukou nevšedných zážitkov, a vypravil s ňou celú partiu a niekoľko ďalších turistov do exotického Maroka.
Rázna sprievodkyňa Galeb, ktorá ovládala arabčinu a dobre poznala miestnu kultúru, im pomáhala zvládať prekážky vyplývajúce z medzikultúrnych rozdielov, ale občas sa jej to vymklo z rúk.
Ukážka:
Pod námi se zas drápaly hromádky kukuřice. Zas nešlo poznat, nese-li je osel nebo ženská: neviděli jsme jim na nohy.
"Támhleta," vyjekl Bondžito, "už nemůže." A vyrazil. "Kam lezeš?" zděsil se Bongo. "Za co seš placenej? Nosíš kukuřici, nebo vozíš lidi? Nedělej se před holkama zajímavej! Hned se vrať!"
Bondžito neslyšel. Sjížděl po písku, až se za ním kouřilo. Zabrzdil před bábou.
"Ukažte, paní," oslovil ji a hrábl jí po kukuřici.
Bába se rozječela. A co horšího, hned po ní se rozječely hromádky kukuřice před ní i za ní. Šermovaly rukama. Nebyl mezi nimi ani jeden osel.
"Průšvih," řekla Galeb. Zavolala na ženské v arabštině. Ženské chvíli poslouchaly, pak sklonily hlavy, aby jim nespadla otep, a ječely na Bondžita dál. "Sakra," řekla Galeb. "Tady nikdo arabsky nerozumí."
Ze škatule u silnice vyšel chlap v nejlepších letech. Mračil se a v ruce měl hůl. Keny houkl na Bondžita: "Nacházíme se na území nejbojovnéjších berberských kmenů, blboune! Běž nahoru a dělej, že nic!"
"Chci jí s tím jen pomoct," znělo pod svahem. "Co dělám špatnýho?"
"To právě nevíme! Ale něco určitě! Hned s tím přestaň!" Bondžito pokrčil rameny a šplhal zpátky. Chlap koukl dolů, vyslechl, co ženské žalovaly, a zachmuřil se ještě víc. Počkal, až Bondžito vyleze, a něco mu rozčileně řekl.
Bondžito mu pantomimou popsal svůj úmysl.
Chlap to nejspíš pochopil. Pobaveně zařval a na ten řev z nitra ksáru vyšli další tři. Jeden v nejlepším zabijáckém věku, jeden byl černošský kluk a třetímu mohlo být sto patnáct let. Chlap jim přeložil, co mu předtančil Bondžito. Kluk a bojovník se smáli. Stařík si odplivl a šel pryč.
"Co se chechtáte?" řekla Galeb arabsky. Aspoň myslím, že jim něco takového řekla.
Kluk k ní obrátil temné lesklé oči. Ukázal na Bondžita a pokusil se o arabský proslov, který nám Galeb pečlivě a přesně překládala: "Slabá žena fuj, fuj. Silná žena dobrá. On jí pomáhat - a tak on říkat jí a mně a tobě: ona ne silná. Ne dobrá. Ona slabá fuj fuj. Proč on to? Ona ne fuj! Ona silná. Ona dobrá. Proč on pomáhá? Ona nechce! Ona zlost! Muž od ní zlost. Já bratr od ní zlost. Otec od ní zlost." Galeb řekla, že to Bondžito tak nemyslel.
"Němec neví," řekl kluk. "Němec hloupá. Dát jí dar. Nebude zlost."
"A co jí mám dát?" lekl se Bondžito. Začal se šacovat. "Tak to dopadne," řekl trpce Bongo, "když vychováte kluka po evropsku a pak s nim vyjedete do týhle cvokárny."
Zatím se ženské vyškrábaly na písečnou výspu. Možná nebyly staré, ale tváře měly samou vrásku, zuby jak Hladovou zeď. Jak spatřily Bondžita, začaly znova ječet. Kluk jim něco rychle řekl. Ženy to nedojalo, ale aspoň byly zticha.
Lída navrhla, ať dá Bondžito silné dobré ženě Lídin šátek rzá, protože ona už má tři a stydí se s tím dojet domů. A tak žena dostala šátek. A velkou pohlednici Hradčan. Měla z ní o hodně větší radost než ze šátku. Hned poznala, že ten šátek je šmejd.
Všechny ženské pak složily kukuřici na zídku, prohlížely Hradčany a smály se. Jako by Hradčany byly nějaká sranda. Chlapi si nevzali nic. Ani když jsme je fotografovali. A jak jsme odjížděli, přátelsky za námi mávali holí. Aspoň věříme, že přátelsky. Ženské už zas měly na zádech kukuřici.
Pripojte komentár
