Ukážka z kapitolky Vyprávění O BLOUDĚNÍ
Když Lucie, Dana, Keny a Otouš zjistili, že se ztratila značka, pustili se do logických úvah.
Dana mínila, že by se mělo jít zpátky tak dlouho, dokud někdo značku neobjeví, a pak aby se po ní šlo zase nahoru. Ostatní z toho vyrozuměli, že by měli jít dvakrát nahoru, a návrh zamítli.
Keny se nejistě usmívala tvrdil, že dneska ještě zažijou všelijaká dobrodružství, to že možná ještě budou všichni koukat. Přitom si zcela nemístně mnul ruce.
Lucie nakreslila hrotem fujarky do písku záhadné obrazce, píchala do nich a vysvětlovala, kde je Ďumbier, kde je Krakova hora a kde jsme my: bohužel tomu nikdo nerozuměl a Lucie sama nakonec skromně podotkla, že to je jenom taková hypotéza.
Otouš si vzpomněl, že slyšel, že když někdo zabloudí, má se držet potoka a ten že ho bezpečně zavede někam do civilizace, k Labi nebo tak, prostě dolů. Jenže my chceme nahoru, přerušil ho Keny, a Otouš opáčil, že tak, jak se situace jeví jemu, musí všichni nejprve sejít dolů, aby vůbec ještě někdy v životě mohli nahoru. „Například mi vysvětli," podotkl Otouš, „čím se chceš v tomhle lese živit." „Borůvkami!" rozzuřil se Keny. ,Kořínkama! Jahodovým listím a sem tam si uškrtím vlka! Co z toho děláte detektivku? Dyť je to jasný! Kde je Krakova hola? Vpravo! Tak to napálíme tuhle rovnou nahoru. Jak myslíte, že se chodilo do hor před několika sty lety? Vylezeme nad hranici lesa a tam se rozhlídnem. A možná že budeme na vrcholu dřív než Bongo, protože jde po značce, kdežto my přímo." Jeho řeč byla tak sugestivní, že se všichni bez odmlouvání vrhli do lesa, přímo do neprostupných malinových keřů.
Kapitolka o horákoch
KDYŽ HORÁK vkročí do velehor, zesmutní. Proč jsem jen horákem, úpí jeho duše, proč nejsem horolezcem?
Horolezec, ten se má: vlastní horolezecký průkaz. Proto smí stoupat k vrcholům, mlátit skoby do skal, až se třese rezervace, a pro větší slávu svého oddílu podniknout prvovýstup severní stěnou čehokoliv, ať to Horskou službu stojí, co to stojí. Naproti tomu horák (vlastní pouhý turistický průkaz, eventuálně nevlastní nic) se může pohybovat toliko v ječících zástupech po značených cestách, a když se mu to nelíbí, může se svobodně přesunout do jiného pohoří. Chmurně však tuší, že i tady bude jednou dopaden a vyhnán za sedmery hory. Že se blíží konec horáctví. Neboť horská příroda, na niž se každou vteřinou snášejí tuny průmyslových exhalací, musí být nekompromisně chráněna před neurvalou lidskou botou.
Pravdou je, že na první pohled se horák opravdu těžko rozezná od vrhačů konzerv, jódlerů, honců kamzíků, fekalizátorů nízkého lesa a zkracovačů cest. Od vandalů a lidí lhostejných, což je v přírodě totéž. Ale pravdou je taky, že se dosud nikdo doopravdy nepokusil horáka od těchto typů odlišit.
Ideální by bylo uspořádat pro zájemce o velehory zvláštní zkoušky. Horáci (a ovšem i horolezci) by se podrobili psychotestům, detektoru pravdy, pohovorům s hajným a jiným rafinovanostem. Kdo by obstál s úspěchem, obdržel by průkaz opravňující ho k pohybu nad hranicí tatranské kosodřeviny.
Podobný návrh bohužel spadá spíše do oblasti vědeckofantastické literatury. Neboť i kdybychom sehnali dostatečný počet psychologů, detektorů pravdy a hajných, neznáme prozatím způsob, jak zabránit jejich zkorumpování při výdeji tak atraktivních průkazů.
Nezbývá nám proto, než se prozatím vysokohorské turistiky ujmout jako celku. Aspoň ve Vysokých Tatrách, v jejím jediném plnohodnotném tuzemském rejdišti. Vyjděme z faktu, že vysokohorská turistika je sportem, i když tomu řada lidí nevěří. Pravda, její akce asi nikdy nenaženou ve slunečních odpoledních mračna mužů k televizním obrazovkám; o to není sportem méně. Připomíná doby, kdy sport býval hlavně radostí z pohybu. Radostí z party. Kdy býval radostí.
Ze všech sportovců je horák nejmíň zakoukaný do sebe: nesleduje ani tak hru svých svalů, jako spíše hru slunce a stínů na chundelaté stráni.
Nepočítá svůj tep ani na ruce, ani na krční tepně, ani nikde jinde: pokud vůbec něco počítá, tedy jak daleko je nádraží, má-li dost peněz, nebo kolik je hodin. Nechvátá, aby byl na vrcholu první, nýbrž aby tam dorazil dřív, než padne mlha. Či tma. Nebo aby tam dorazil dřív, než padne.
Horákovy výkony neprovází obdiv publika či jásající bariéry. Horák na ně hluboce kašle. Naopak, kdyby horáka na jeho pouti k vrcholu provázely jásající bariéry, horák by se zbláznil. Neboť na rozdíl od sportovce není pro horáka rajskou hudbou řev bariér, ale ticho. Šumění lesa. Cinkání potoka. Svist větru.
I horák dává do svého výkonu všechny síly a obvykle je též během výkonu všechny ztratí. I pro jeho výkon je rozhodující trénink, tělesná kondice a jednotlivé části snídaně. Horák však nekašle jenom na bariéry: kašle i na kalorie, zhůvěřile snídá, nač má chuť, a vůbec nezřízeně povoluje své přirozenosti. Na druhé straně však nebýváme svědky, že by se horák rozplakal, když se mu výkon nevydařil nebo když ho Karlík předběhl.
I horák ví, že nic v tomto pestrém světě není zadarmo. Proto chvátá, funí, potí se a nešetří se. Nikoli proto, aby se umístil. Činí tak proto, aby se mohl kochat. Neboť krásy světa jsou nepřeberné. A být prvním je jenom nepatrné, mrňavoulinké potěšeníčko ve srovnání s krásami světa. Horák to ví.
Proto ho berme vážně. Pro tu jedinou moudrost, kterou mnozí z nás už dávno zapomněli.
Pripojte komentár
